Test: DS 4 Crossback 1.6 BlueHDi EAT6 - recept na (ne)úspěch

Automobilka Citroën se již delší dobu snaží prosadit na prémiových trzích. Způsob, jakým se vydala, je však přinejmenším svérázný. V prémiové konkurenci, kde zákazníci kladou vyšší důraz na kvalitu a dbají o každý detail, se chyby neodpouští. Z toho důvodu je nutné nabídnout výrazně lepší produkt v porovnání s běžnými automobily, za který bude většina kupců ochotna zaplatit nepoměrně vyšší částku. Ve Francii se ale rozhodli jinak a namísto zcela nových automobilů vytáhli z popela takřka archaické označení DS, jímž v roce 2010 osadili první model (tenkrát ještě s názvem Citroën DS3) a založili tak stejnojmennou produktovou řadu vozů DS. Po „DS 3-ce“ přišel na řadu Citroën DS 4 a rok poté i největší a nejkontroverznější model DS 5. Citroën šel ale ještě dál a od podzimu roku 2014 se tak divize DS od jména Citroën definitivně oprostila.

Nyní se proto před námi honosí pohledný vůz stojící na základech Citroënu C4, který v rámci modernizace prošel zásadní změnou pojmenování. Novinka DS 4 Crossback (přídomek je pojmenování třetí nejvyšší výbavy s outdoorovými prvky) je však až na jméno a mnohé detaily shodná s produkcí minulých modelů. A právě zde spatřujeme zásadní marketingovou chybu! V dnešní době zkrátka nemůžete bystrým zákazníkům naservírovat stejný produkt pod novým jménem a myslet si, že to zabere.

Exteriér – linky, křivky, cukrlata
Okázalý vzhled nově vzešlého Crossbacku je dodnes přesto velmi unikátní a u DS jsou si evidentně dobře vědomi skutečnosti, že nic není cennější, než dobrý první dojem. Vůz se vám totiž při prvním pohledu snad ani nemůže nelíbit. Zepředu upoutá masivním a zároveň elegantním vzhledem, dojem exkluzivity z boku navodí takřka bezchybnou siluetou vyvýšeného kupé a zakulacenou zadní částí se zcela nenuceně nebojí připomenout ani legendární model 2CV. Lze skutečně jen o málokterém voze s tolika prolisy, prohlubněmi, lemy a designovými skopičinami s jistotou tvrdit, že jeho vzhled není až přehnaně kýčovitý. Tohle se povedlo.

Jenomže po chvíli se karty obrací, a jakmile si všimnete byť jen jediné chybičky, ihned na vás ze zbylých částí vozu vyskáčou i ty ostatní. Ano, vnější design je skutečně bezchybný. Vše pasuje, sedí a opticky lícuje. Ale na úkor čeho? To pak zjistíte, že nakládací hrana zavazadlového prostoru je tak vysoko, že si při manipulaci se zavazadly připadáte jako malý chlapeček u pisoárů pro dospělé, že vás vystouplá oblina u kliky zadních dveří okamžitě po otevření bací do břicha, anebo že byste měli mít strach, dát si na střešní ližiny cokoliv těžšího než vzduch, neboť jsou přilepeny obyčejnou (již odlepující se) oboustrannou páskou. Pomalu se tak zdá, že si ve Francii před oficiální expanzí značky DS (odehrát se má v roce 2020) testují, kam až jsou zákazníci kvůli osobitému designu schopni zajít a co všechno tolerovat. Jen opatrně s tím testováním, jen to nepřehnat…

Interiér – vysoké ego
Ve stylu „vive la France“ však pokračujeme i uvnitř, protože (jak se zdá) francouzské osobitosti nikdy není dost. Vozu tak například chybí možnost stahování zadních oken (nezměněno od uvedení již v roce 2010) nebo dostatek prostoru na zadních sedadlech, kam se kvůli nezvykle tvarovaným dveřím obtížně nastupuje. Jistým způsobem na překážku pak může být také všudypřítomné vrzání, jež se ozývalo nejen ze dveří, sedadel a palubní desky, ale vyluzovanými tóny doplňovala útulnost interiéru i vnější zpětná zrcátka, která při jízdě různými rychlostmi napodobovala zpěv okrasného ptactva. Ale abych na starý model nově vzniklé automobilky neházel jen prach a špínu…

Palubní deska již prozrazuje své stáří, avšak nutno dodat, že celému interiéru dodává notný půvab a člověk se uvnitř cítí útulně. Kvůli absenci koženého obšití však prémiově nepůsobí ani náhodou. Zcela proti nastolenému trendu nepraktičnosti jdou pak kapsy v předních dveřích, které doslova spolknou jakoukoliv 1,5 litrovou láhev, a pokud si to situace žádá, umístíte do každé z kapes hned dvě takové. Pochvalu zaslouží také ergonomie, tvar voliče automatické převodovky, nebo rozsáhlé plochy z měkčených materiálů, které jsou velice příjemné na dotek. Měkčený je pak i materiál v prostoru řidičova pravého kolena, takže si lze celou nohu pohodlně opřít. Stáří palubní desky nám tedy rozhodně nevadilo, protože s postupem času na kráse spíše získává. Jen ta podobnost s běžnou „C4-kou“ skutečně zamrzí.

Příjemně měkké překvapení pak představují příplatková sedadla v kombinaci semiš-kůže. Jejich výrazným bočnicím sice věřit nemůžete (jsou přehnaně měkké), ale pro účely delšího cestování se v nich sedí doslova ukázkově a ke klidnému charakteru „DS 4-ky“ skvěle padnou. Zavazadelník s již zmíněnou vysokou nakládací hranou disponuje přijatelnými 359 litry objemu a k jeho praktičnosti netřeba dodávat více.

Daní za vnější design (již několikátou v řadě) je ale zhoršený výhled vzad. Masivní C sloupky a útlé zadní sklo si prakticky vynucují přítomnost couvací kamery, která je součástí balíčku „park camera“ za 26 000 Kč. Námi vybavený vůz ji chválabohu měl.

Motor – ležérní pohoda
Hodnotit pohonnou jednotku 1.6 BlueHDi (88 kW) jakkoliv jinak než průměrně prakticky nelze. Je dobře utlumena, duní jen v úzkém pásmu nepoužívaných otáček a dokonce i příjemně jede. Motor těží zejména z vyššího točivého momentu na hodnotě 300 Nm již při 1750 otáčkách za minutu, díky němuž citelně zatlačí do sedaček a jeho dynamika je do rychlosti českých dálničních limitů plně srovnatelná s dřívějšími „dvoulitry“. Šestnáctistovka si navíc dobře rozumí i s klasickým měničovým automatem, který při klidné jízdě řadí sametově hladce.

Pro ještě vyšší výkon je ale potřeba motor více točit a zde již nastupuje citelná zvuková kulisa s výraznějším nedostatkem výkonu. Ve finále se však „DS 4-ka“ i přes svých 1385 kg poměrně rozjede. Volit kteroukoliv ze silnějších dvoulitrových alternativ je ale holý nesmysl. Podvozek má totiž plné ruce práce i s tímto výkonem a představa nejsilnější vznětové verze se 132 kilowatty tak místo nadšení vyvolává spíše otázku směřující ke zdravému úsudku zainteresovaných lidí v „DS Automobiles“. O samotné jízdě ale až za chvilku.

Spotřeba, přestože není kamenem úrazu, mohla být lepší. Běžnou jízdu zvládnete do 6 litrů na 100 kilometrů, dálnici pak o litr výše. Konečných 6,4 litrů po necelých 1000 kilometrech často městského provozu v kombinaci s klasickým automatem ospravedlnit lze. Horší situace nastane až v momentě, kdy budete slepě věřit tabulkovým údajům. S hodnotami 3,8 až 4,8 l/100 km se totiž nesetkáte ani čirou náhodou.

Jízda – na silnici nepřesvědčí
Většina tuhých aut je na českých silnicích uskákaná. Většina vláčných aut se pak častěji noří do zdvihů svých tlumičů. Světe div se – „DS 4-ka“ umí obojí. Její karoserie je skutečně opovážlivě kroutivá a podvozek snad ještě měkčí. Vůz přesto není komfortní a na každé větší díře máte spíš pocit, že jste neurazili jen celé kolo, ale nechali tam rovnou celou nápravu. Čím to? Množstvím neodpružené hmoty… Použití velkých kol a pneumatik (215/55 R17) tak poddajnému podvozku jednoduše neprospívá. Vůz na rozbité silnici proto působí nervózně a navíc se nebojí odskočit. Hodně odskočit… Aby toho ale nebylo málo, jsou v nabídce i „osmnáctky“ s pneumatikami o rozměrech 225/50! Zdá se, že ve Francii někdo snídal vtipnou kaši…

Na podélných nerovnostech má řidič navíc velice často pocit, jako kdyby přední náprava ztrácela kontakt s vozovkou. Pouštět se tak do zatáček rychlejšími tempy je zábavou pouze pro otrlé. Vůz se nejprve celý nahne, chvíli máte pocit, že jej neřídíte a následně zatočí, jako by se nechumelilo. Nevím, zda nám touto jízdou chtěli technici připomenout modely typu DS 19 nebo DS 21, ale podařilo se. Nové auto by se však podobným způsobem chovat nemělo. Při limitních situacích pak řízení působí natolik uměle, že jsou zásahy přehnaně aktivní elektroniky absolutní nutností. Spíše než řidič tak řídí ona.

Ještě jsem nezmínil posed za volantem, kterým celou tuhle kanonádu ukončíme. Je o něco vyšší, ale představuje lepší průměr. Volant si lze nastavit příjemně blízko, a jakmile se usadíte do měkkého sedadla, dovedete si nějaké to cestování po dálnicích a kvalitních silnicích první třídy představit. Odhlučnění, které v roce 2010 patřilo k tomu nejlepšímu, však za prémiovými konkurenty dneška také začíná pokulhávat.

Závěr – co ta cena?!
Právě jste si přečetli test vozu, který názorně ukazuje, jak přesně to při vstupu do prémiového segmentu nemá vypadat. Je totiž jen silně průměrný a v některých ohledech dokonce horší. DS 4 Crossback nepotěší stísněností vnitřního prostoru, nevyrovnanými jízdními vlastnostmi a dokonce ani pohodlím, které po legendárních předcích tak nějak nestihl pochytat. Osudovou chybou se ale stává jeho cena. 742 900 Kč je za verzi s motorem 1.6 BlueHDi a klasickým šestistupňovým automatem jednoduše příliš a ani detaily typu dynamických LED směrových světel na tom příliš nezmění.

S odpovědí na otázku z úvodu testu, zda je cesta nové „DS 4-ky“ správná, však spěchat nebudu. Vše nám stejně zodpoví až konečná čísla prodejů. Za nás ale doufáme, že preference zákazníků stále ještě neklesly tak hluboko, aby byli pro ten nádherný design schopni tak moc obětovat.

Plusy
+ osobitý design
+ robustnost vozu
+ přijatelná jízdní dynamika
+ dobrá ergonomie vnitřního prostoru
+ pohodlná sedadla

Mínusy
- nervózní jízdní vlastnosti
- umělé řízení
- nepraktičnost a stísněnost vnitřního prostoru
- absence stahování zadních oken
- vrzání vozu
- nedostatečná torzní tuhost karoserie
- nejistý podvozek
- horší výhled vzad
- nadsazená cenovka