Fabii na Grossglockner vytáhl tříválec!

Mladoboleslavská automobilka vybavuje Fabii dvěma verzemi nepřeplňovaného tříválce 1,2. Testovací vůz poháněl silnější z nich o výkonu 51 kW, nicméně jsme při stoupání na Grossglockner disponovali suverénně nejslabší pohonnou jednotkou. Široko daleko jsme nespařili auto s pohonnou jednotkou pod sto koní.

S přehledem vyjela

Při přebírání vozu od zástupců automobilky jsme na trochu provokativní otázky „vyjede – nevyjede“ nemohli čekat jinou odpověď než: Samozřejmě, že vyjede! O úspěchu tříválce ve výjezdu legendárního stoupání jsem byl rovněž přesvědčený, neboť jsem měl v paměti výkon naší rodinné Octavie (rok výroby 1964), která někdy kolem roku 1966 zdolala Grossglockner k prasknutí naložená. Přitom disponovala výkonem 37. Nepamatuji si už přesně, jestli kilowattů nebo koní, ale v každém případě by měl mít tříválec v „naší“ Fabii výkonnostně znatelně  navrch. Vzpomínky z raného dětství bývají mlhavé, ale pamatuji si, že jsme tenkrát s Octavií dvakrát „vařili“ a dolévali vodu do chladiče. Jisté je, že horu obestíraly cáry mlhy a jízda nahoru trvala málem celé odpoledne. Nicméně jsme na nejvyšší silniční bod „GG“ bezpečně dorazili. Tahle vzpomínka mě při nájezdu do stoupání za vesničkou Fusch v nadmořské výšce 860 metrů uklidnila. Pravda ovšem je, že mírné obavy v celé posádce vozu vzbuzoval neveliký točivý moment tříválce. V plně naložené Fabii se průběžně projevoval již během přibližování k hoře. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že veškeré situace v provozu se daly zvládnout podřazením pětistupňové převodovky a šest stovek kilometrů dělících Prahu a vesničku Bruck, odkud se z hlavní silnice odbočuje na Hochalpenstrasse pod Grossglocknerem, jsme absolvovali v podobném čase jako svého času s vozem dvojnásobného výkonu.  

Na dvojku

Hochalpenstrasse měří celkem 48 km a na vrchol zvaný Edelweisspitze stoupá ze dvou stran. Spojuje oblast kolem známého Kaprunu (naše odbočka nahoru z vesničky Bruck) s horským střediskem Heiligenblutt na východním úpatí hory. Délka stoupání z Brucku je 20 km, ale až do vesničky Fusch se jedná jen o „nakloněnou rovinu“. Ten pravý kopec měří přibližně 13 km a během této vzdálenosti nastoupete téměř sedmnáct set výškových metrů. Pro tříválec důstojný test zdatnosti! Stejně tak pro cyklisty, kteří berou výjezd na Grossglockner jako lákavou výzvu. Svého času tady držel traťový rekord Libor Matějka ze závodu Okolo Rakouska. Po letech ho překonal další český profesionální cyklista Tomáš Konečný, jenž snad drží rekord dodnes. Před deseti roky jsem se touto cestou sápal na „GG“ na horském kole. Vzpomínka na co nejlehčí převody mě provázela úvahou, jaký asi zvolíme ve Fabii převodový stupeň. Dopředu jsme tipovali dvojku. Odhad to byl reálný, jen na krátkých úsecích zatáček jsme mohli motoru ulevili trojkou. Serpeniny jsou nekonečné, v zatáčkách zvaných Kehre (s označením nadmořské výšky) se sklon oproti běžným zvyklostem na chvíli zmírní.

Prudší než Tour

Stoupání začíná u kapličky z nadmořské výšky 863 m. K mýtné bráně jsou to tři kilometry. Provoz v pozdním odpoledni mírný. Doprovázejí nás obavy, jestli nás nahoru ještě pustí. Cedule „Otevřeno od 5.00 do 21.30“ nás uklidňuje. Místo 29 euro po nás chtějí jen 19. Slevu kvitujeme s povděkem. A celý zítřejší den, který část posádky stráví na kole a část jako motorizovaný doprovod, máme už jen za šest „éček“. Je to prudký! Řekne kamarád Honza, který by zítra rád přejel na kole Grossglockner z obou stran. V duchu si říkám, že nám to bude stačit z jedné. Je to nejen prudký, ale k tomu zatraceně dlouhý! Zažil jsem výjezd na horskou prémii I. kategorie na trati Tour de France, ale výjezd na Grossglocker je o poznání prudší. Jedno, zda si vyberete severní stranu z Brucku nebo východní z Heiligenblutu. Na Les Saisies se dal držet po 15 kilometrů kopce průměr nad 15 km/h, tady víme, že budeme zítra bojovat o „desítku“. Ještě v Praze jsem přemýšlel, jestli se s tříválcem nestaneme na „GG“ brzdou provozu. Občas nás sice předjede nějaký Touareg a Cayenne, ale díky dostatečně široké silnici se obavy ukázaly zbytečné. Dvakrát zastavujeme, ale důvodem není „nevolnost“ tříválce. Pohled na třítisícovky v západu slunce napravo je tak uchvatný, že si je prostě musíte vyfotit. Míjíme jednu cedulku „Kehre“ za druhou, občas nás roztomilá dopravní značka „Pozor svišti“ upozorní na místní faunu. V autě je neslyšíte, ale na kole máte pocit, že se vám svišti smějí. Potvůrky jedny!

Kouřilo se z brzd

Parkoviště je na vrcholu Hochalpenstrasse večer téměř prázdné. Druhý den jsme si na stejném místě málem ani neměli kde odložit kola! Počasí se po mizerném červenci umoudřilo a turisti ožili. Jsou sice všední dny, ale nahoru se auty vysápe ve čtvrtek snad celé Nizozemsko a polovina motorkářů Evropy. Příjemná teplota panuje ve dvou a půl tisících metrech nad mořem i po dvacáté hodině. Závora přes poslední úsek na vrchol Edelweisspitze je otevřená. V závěrečných patnácti stech metrech se mění hladký asfalt v dlažební kostky. Pro Fabii žádná překážka, zítra na kole to bude horší. Ještě stíháme západ slunce zrcadlící se v jezeru u Zell am See dole v údolí. Fabii fotíme u ceduličky označující nadmořskou výšku 2571 m. Vyjela na dvojku, ale vyjela! Čeká nás jeden a dvacet kilometrů sjezdu do Heiligenblutu. Dokonalý test brzd! Něco je cítit, řekne Martin, a je jasné, že jsou to brzdy. Destičky se pečou všem. Tady si je Fabia s Porsche Cayenne úplně rovná. Dvakrát pro jistotu zastavujeme. Zítra v těch místech budeme Touaregy předjíždět ve sjezdu na kole. Nejhůře jsou na tom „domečky na kolečkách“. Plíží se dolů sotva třicítkou a každou chvíli brzdy ochlazují odpočinkem na alpském vzduchu.

Příjemné tábořiště

V Heiligenblutu nás čeká osvědčený kemp. Stavíme stany v nadmořské výšce tisíc dvě stě metrů. Krásné a příjemné místo. Za příznivého počasí odtud ráno uvidíme vrchol Grossglockneru. Pěšky se tam chystáme pozítří. Nejprve nás čeká plánovaný výjezd na kole. Přidává se i další kamarád David, který za chvíli dorazil sám ve Foresteru. Jeho zděšený telefonát z přejezdu Grossglockneru („nevím, jestli dojedu dolů, vaří se mi brzdy“) nás pobavil. Museli jsme ho uklidnit. Vaří se všem. Probouzíme se do krásného slunečného rána. Do čisťounké umývárny se jde po vzorně střiženém sametu zeleného koberce. V ranní rose si vychutnáváme chůzi naboso. Už si ani nevzpomínám, kde bych si u nás troufl takto jít. Tady vás ani nenapadne, že byste mohli šlápnout na střep. Ale nebudeme se dál zabývat nebetyčným rozdílem, který stále panuje v přístupu k životnímu (tedy svému) prostředí mezi civilizovanou zemí a Českem i po dvou desetiletích, které uplynuly od okamžiku, kdy jsme se vydali směrem k civilizované Evropě.

Světlo v tunelu

Naproti kempuje rodinka z Mnichova zastoupená třemi generacemi. „Stařešina“ rodu se usadil na židličce před svým „motorhomem“ a zvědavě pozoruje sousedy, kteří si připravují jakési podivné dopravní prostředky. Pro něho vzhledem k okolnímu terénu značně svérázné. Na kole se však vstříc kilometrům vzhůru k Edelweisspitze nebo ke druhému silničnímu vrcholu na vyhlídku Františka Josefa (2369 m n. m.) vydaly v krásném počasí desítky cyklistů všech věkových skupin. Z Heiligenblutu je to na „Franz Josefs Höhe“ šestnáct kilometrů. Nahoře se po svačince cítíme v pohodě, rozhodujeme se vyjet ještě na druhý vrchol k místu, kam jsme včera večer dorazili s Fabií. Po osmi kilometrech sjezdu z vyhlídky, odkud je vidět nejen špička „GG“, ale také zmenšující se ledovec pod ním, nás na „kruháči“ čeká 13 kilometrů stoupání. Cestou dva tunely. Jeden je opravdu dlouhý a proklínám se, že jsem zapomněl v autě „blikačku“. Před časem kamaráda srazilo v tunelu během tréninku na Kanárských ostrovech auto a on nehodu nepřežil. Uprostřed tmavé vlhké „díry“ za sebou slyším blížící se hluk motoru a přepadají mě tísnivé myšlenky. Jenže řidič auta zpomalil, usadil se za zadním kolem mého bicyklu v bezpečné vzdálenosti a svítí mi na cestu! Nesnaží se mě namáčknout na stěnu tunelu, neřve na mě – debile, nemáš světlo! Znovu si uvědomuji, jak dlouhou cestu ještě u nás musíme urazit směrem k civilizaci...

Bacha na rolling stones

Dole v kempu nás čeká děda z Mnichova stále přilepený pozadím k židličce. Zdravíme se, on se mírně usmívá. Pobaveně sleduje, jak neustále v kufru Fabie něco přehrabujeme, vykládáme, nakládáme a překládáme do míst, kde se ještě našla skulinka. Vždycky se nakonec našla! Dovnitř jsme dostali všechna zavazadla a bicykly i při zpáteční cestě, navzdory známé pravdě, že cestou domů bagáž roste a kufr auta se zmenšuje. Na nejvyšší vrchol Grossglockneru jsme se nakonec nevyškrábali. Z vesničky Kals na jižním úpatí Grossglockneru jsme nejprve vyjeli autem na parkoviště u chaty Lucknerhaus (1920 m n. m.), odkud vede široká štěrková cesta k Lucknerhütte (2241 m n. m.). Jakýsi oddíl policistů si otevřel závoru a Multivanem 4x4 si ušetřil v prudkém stoupání spoustu energie. Srabíci! To umí každej, vyjet nahoru autem, myslíme si. Dál na Stüdlhütte (2802 m n. m.) už musí pěšky i rakouští policisté. Při výstupu na „GG“ se občas doporučuje tady přenocovat. Cítíme se ale v pohodě a rozhodujeme se pokračovat dál na Erzherzog-Johann Hütte (3454 m n. m.). Vegetace mizí, jde se kamenitou cestou. Ve třech tisících metrech čeká ledovec. Stezka se ztrácí, sami si musíte zvolit postupovou trasu směsicí ledu, štěrku a tekoucí vody. Z jižní stěny Grossglockeru se občas přihasí kameny, ale vidíte je padat z velké dálky. Máte spoustu času uhnout.

Bez maček to nejde

Ve vyšší části ledovce se terén prudce zvedá, vrstvu ledu pokrývá sníh. Nazouváme mačky, hole hodně pomáhají. Občas musíte překročit puklinu v ledu, ale zdola vám nepřipadají nebezpečné. Teprve při cestě zpátky, kdy vidíte dovnitř, si uvědomíte, jak snadno by se dalo do mnoho metrů hluboké „kaverny“ spadnout. Závěrečný úsek k Johanově chatě vede po skále a je jištěný kovovými lany. S dvanácti kily na zádech pěkná šichta. Většinu nákladu jsme táhli zbytečně. A užitečné vybavení nám chybělo, především kvalitnější mačky. Brzy zjišťujeme, že na chatě se mluví především slovensky! Dva chlapci a jedno „dievča“ jsou tam „na brigádě“ už pátým rokem. Karimatku a spacáky jsme nesli na zádech zbytečně. Molitanové matrace na dřevěných „podestýlkách“ jsou pohodlné. K přikrytí nám stačila jedna ze dvou vlněných dek, která je na každém lůžku k dispozici. Energii na zítra doplňujeme gulášovou polévkou za 4,80 eur a kupou těstovin. Usnout pomáhá pivko, mimochodem velmi dobré. Jsme utahaní, stejně jako celá chata zalehneme v osm večer. Horolezci vstávají brzy ráno. Až na výjimky. Nejsme horolezci, tak se řadíme k těm výjimkám. Času na výstup na vrchol je dost. Zbývá překonat posledních tři sta pedesát výškových metrů. Vzduch je řidší než doma v Praze, ale výšková nemoc tady zdaleka ještě nehrozí. Horší je to s turistickými mačkami, které se na patě vyzouvají. Ledovcem se dostáváme do zaledněného kuloáru. Je prudký a boty bez maček kloužou. Otáčíme se ve výšce zdhruba 3650 m n. m. Nehodláme rozmnožit řady těch, pro které musí přiletět vrtulník. Stává se to prý každý den třikrát až čtyřikrát. Takový „svoz“ dolů stojí dvacet dva tisíc eur a často ani ten nepomůže. Při sestupu do údolí slyšíme zvuk leteckého motoru a za chvíli už vidíme chlapíka v červené bundě zavěšeného na laně několik desítek metrů pod trupem vrtulníku, jak se chystá zachránit dalšího z dlouhé řady těch, co přecenili svoje lezecké schopnosti. A úplně dole v kempu v Heiligenblutu nás s úsměvy zdraví celá rodinka z Mnichova, která nejspíš ze svého „motorhomu“ nevytáhla po celou dobu ani paty. „Děda“ stále přilepený ke své židličce sleduje naše hemžení kolem Fabie a zjevně ho to baví víc než televize, kterou má uvnitř svého domečku na kolečkách. A konečný účet celé „expedice GG“? Plně naložená Fabia Combi zvládla trasu z Prahy na Grossglockner a zpět včetně dalších drobnějších výletů horským terénem s průměrnou spotřebou 5,6 l/100 km.