Tanvaldský špičák - Tip na výlet

Točitým schodištěm vystupujeme s přáteli na rozhlednu a přemítám, kdy jsem naposledy za cokoli platil tak nízké vstupné. Za dvacetikačku navíc dostávám kruhovou pohlednici znázorňující famózní výhledy. Naladěn téměř svátečně vstupuji na horní plošinu kamenné osmnáct metrů vysoké rozhledny, kterou naši předkové otevřeli v červenci 1909. V závěru září panuje letní počasí a viditelnost je málem stejně ideální jako na foto-vstupence.

Vrchol Smrku s nedávno znovupostavenou rozhlednou a zejména Jizera se zdají být neuvěřitelně blízko. Nejvyšším viditelným bodem je Vysoké kolo v Krkonoších se svými patnácti sty metry nadmořské výšky. Sněžka je však schovaná za Kotel (1435 m n.m.), což se dalo čekat,. Přesto však maličké „zklamání“. Nepřekvapuje mě blízkost Ještědu, z vnitrozemských vrcholů je dobře viditelný například Kozákov. Pohlednice slibuje také možnost spatřit Bezděz a dokonce Vrátenskou horu nedaleko středočeského Mělníka. Přece jenom panuje mírné „kouřmo“ a nejvzdálenější body zůstávají zrakům návštěvníků Špičáku toho dne skryty. V případě ideálních podmínek uvidíte ze Špičáku třetinu Čech!

Zato Albrechtice v Jizerských horách, odkud jsme vyšli, leží pod rozhlednou „na dosah ruky“. Z parkoviště v obci, kam lze dojet i linkovým autobusem, je to na vrchol Špičáku odhadem jeden a půl kilometru. Vlastně kousíček, ale do pořádného kopce! Dolů jdeme stejnou cestou, i když v místní hospůdce nám paní hostinská dopuručila prudší z obou sjezdovek. Rostou tam prý houby a nikdo je nesbírá. Málokdo si totiž na tak ostrý svah troufne. V zimě na lyžích to musí být pěkně rychlý sešup! Pro méně zdatné lyžaře je tu naštěstí obloukem se vinoucí pozvolnější sjezdovka. Z Albrechtic vede nahoru klasický vlek, sedačková lanovka dopravující lyžaře z blízkého Jiřetína pod Bukovou patří k mírnější ze sjezdovek. Nahoře se oba „výtahy“ samozřejmě sbíhají. Obě sjezdovky tak můžete snadno střídat podle chuti. Ale nepředbíhejme, počátkem podzimu panuje v Jizerkách téměř letní počasí vybízející k pěším a cyklistickým výletům.

Jak a kudy tam jet?
Ideální je samozřejmě auto. Pokud cestujeme z Prahy a jihu vůbec, využijeme dálnici na Mladou Boleslav. V Turnově se rozhodneme, zda zvolit trasu přes Malou skálu, Železný brod a Tanvald nebo Jablonec nad Nisou, Lučany, Smržovku a Jiřetín pod Bukovou. Tomuto směru dáváme přednost zejména kvůli plynulejšímu provozu. Trasa přes Malou skálu je ovšem malebnější. Předjet sunoucí se kamiony mezi Turnovem a Železným brodem je však téměř nemožné. Do Albrechtic se s přestupem dostanem i autobusem, případně můžeme dojet vlakem do Tanvaldu. Odtud vede na Špičák zelená turistická stezka, která se v závěru spojuje s modrou vedoucí z parkoviště v Albrechticích.

Co lze ještě vidět?
V samotných Albrechticích je k vidění pozoruhodný kostel sv. Františka z Pauly s rokokovou kazatelnou z 18. století. Výzdoba kostela dokládá rozmach řezbářského umění své doby. Příjemnou atmosféru horské obce umocňuje skutečnost, že většina v minulosti zchátralých stavení je dnes ve velmi dobré „kondici“. V Albrechticích jsou nejméně čtyři restaurace. Ubytování? Snad každá druhá „chalupa“ je penzion. Na blízké Mariánské hoře byla v roce 1995 obnovena kaplička Panny Marie, kam se již v 16. století chodívalo na pouť. Lákavým turistickým cílem jsou Maiánskohorské boudy postavené v roce 1705. Z Albrechtic se k nim dostaneme pěšky po zelené značce úbočím Mariánské hory (873 m n.m.) a přes Bučinu (868 m n.m.). Členitost kajiny nahrává cyklistům – vrchařům, přesto lze i v okolí Albrechtic najít poměrně rovinaté úseky. Asfaltová silnička z Albrechtic do Josefova dolu úbočím Mariánské hory nabízí pěkné i když poměrně krátké svezení. Pak už musíme do kopce. Například k vodní nádrži Josefův důl po žluté nebo k tak zvané Protržené přehradě na řece Bílé Desné (806 m n.m.), která sloužila svému účelu pouhý rok, když se v roce 1916 její hráz protrhla. V povodňové vlně tehdy zahynulo 65 osob. K „Protržence“, jejíž zbytky jsou od roku 1996 kulturní památkou, je to po žluté značce kousíček od Mariánskohorských bud.