Test ojetiny: Škoda Superb Combi 1.6 TDI GreenLine - "Jezevčík" obecný

Představovat dnes Škodu Superb druhé generace českému čtenáři má asi takový smysl, jako učit studenta Matfyzu desítkovou násobilku. Jedná se totiž o vůz, který v našich končinách potkáte skutečně na každém rohu a který si za dobu své existence vybudoval možná až příliš dobré renomé. Takže jen krátce. Jméno Superb bylo poprvé použito u luxusního modelu Škody v roce 1934. Ten však za první generaci stejnojmenných modelů není považován. O té hovoříme až s příchodem roku 2001, kdy se svými elegantními tvary spatřil světlo světa všem známý kulatý Superb na platformě tehdejší Audi A6. Zmiňovaný model setrval ve výrobě poměrně dlouhých sedm let a zcela nová generace proto dorazila až počátkem roku 2008.

Superb druhé generace (jinak také Superb II) byl tedy představen v březnu roku 2008 a hned měsíc poté, začal závod v Kvasinách s jeho produkcí. Výroba byla posléze rozšířena na Ukrajinu a do Číny, kde vůz dostal nové jméno (Škoda Hao Rui) a v tamní nabídce je považován za jeden z luxusních automobilů. Na podzim téhož roku (2009) představila automobilka také karosářskou verzi Superb Combi, které se budeme blížeji věnovat i my v rámci dnešního bazarového testu. Superb Combi se svými 633 litry objemu zavazadlového prostoru předčil doposud všechna kombi v rámci skupiny VW a nenávratně se tak zapsal do análů samotného koncernu. V létě 2013 následoval facelift, který přinesl několik inovací a mimo jiné i přepracované logo samotné automobilky. Modernizované verzi se však věnovat nebudeme.

Vybrali jsme totiž - Škoda Superb Combi z roku 2011 v černé metalíze s poněkud netradičním motorem 1.6 TDI CR v ekologicky zaměřené výbavě GreenLine (ve výrobě od 2010). Vždy nás tato poněkud neobvyklá kombinace zajímala, a proto, když se v AAA Auto objevil opravdu hezký Superb Combi dané specifikace, nebylo co řešit. Výbava GreenLine obsahuje mimo jiné i rekuperaci brzdné energie, aerodynamické úpravy na spodku vozu, snížený součinitel odporu vzduchu na Cx=0,28, systém start-stop a litá šestnáctipalcová kola s vyššími pneumatikami v kombinaci se sportovním podvozkem. Poněkud zvláštní, věřte ale, že Superb díky tvrdšímu podvozku a lehčímu motoru nad předními koly jezdí mnohem lépe, než jeho zbylé verze. O tom se mimo jiné dočtete v kapitole Jízda.

Exteriér – Hezký „jezevčík“.
Z vnějšku však těžko poznáte rozdíl oproti běžným Superbům a nebýt přítomnosti štítků na víku kufru a v čelní masce, přítomnost výbavy GreenLine byste jen díky o několik milimetrů sníženému podvozku nejspíše netipovali. Verze Superbu 1.6 TDI CR navíc (oproti Octavii) není ochuzena ani o dvě koncovky výfuku na zádi. Je to prostě pořád starý známý Superb, jenž vypadá díky rovným plochám dveří jako dlouhá loď, která je však velice úzká, neboť stojí na základu Volkswagenu Golf VI. I proto si Superb II za dobu své existence vysloužil přezdívku „jezevčík“, se kterou nelze nesouhlasit. Skutečně tak vypadá a ve verzi GreenLine s malými šestnáctipalcovými koly a sníženým podvozkem obzvlášť. Přední maska však spolu se strohými světly tento fakt celkem dobře maskuje, a pokud přejdeme k zadní části vozu, nemáme proti jejímu ztvárnění větších připomínek. „Jezevčík“ tedy ano, ošklivý ale nikoliv.

Interiér – Vybavený vagón.
A podobné je to i v interiéru, ze kterého čiší německá chladnost a strohost, která je tu a tam vhodně doplněna lehce luxusními prvky. Interiér z toho důvodu není ošklivý, ale zmiňované základy vozu v Golfu VI již dává poznat citelněji. Připadáte si zde totiž trochu jako ve vagónu, neboť vše v příčném směru je na dosah ruky, ale v tom podélném nedosáhnete nikam (pokud nejste Saxana). A běda jak si na zadní sedadla odložíte láhev s pitím, kterou si chcete v průběhu cesty podat. Tisíckrát odzkoušeno a mnozí z vás to jistě dosvědčí. Nejde to…

Tím se dostáváme k tomu hlavnímu, co Superb Combi nabízí a proč ho většina zřejmě neustále se stěhujícího národa tolik miluje. Je jím využitelný prostor a možná až nesmyslná praktičnost, plynoucí z „nekonečnosti“ podélného prostoru při sklopení zadních sedadel. Již jsme zmiňovali objem kufru 633 litrů v základním uspořádání, to ale není vše. I po mnohaleté zkušenosti se při posazení na zadní lavici Superbu Combi ušklíbnete nad skutečností, že byste zde o zadní strany předních sedadel mohli hrát ping-pong.

Ke kvalitě zpracování nemáme po nájezdu zhruba 135 tisíc kilometrů větších připomínek. Nic nevrže, neskřípe, nechrastí. Co nám však vadí, je choulostivá kůže, která byla použita na volantu. Testovaný Superb Combi se 100% ověřeným původem i nájezdem kilometrů totiž díky svému volantu vypadá jako auto, které má za sebou snad o polovinu delší cestu. Jenže... Tento problém se netýká jen testovaného modelu a ani koncernu VW obecně, a proto již od další kritiky oleštěného volantu upustíme.
Co však nelze nekritizovat je nepřátelskost středového panelu palubní desky, se kterým vede řidičova pravá noha nelítostný souboj při každé jízdě, a ten, žel bohu, tvrdě prohrává. Ne vážně. Prostoru pro pravé koleno je tu žalostně málo, a pokud jste poněkud korpulentnější postavy, máte rádi hodně místa a zvažujete koupi Superbu II (i proto, že tváří se jako prostorné auto), nejdřív se do něj posaďte. A v rámci kritiky se k volantu ještě vrátíme. „Kdo proboha vymyslel to supercitlivé kolečko pro ovládání hlasitosti na volantu?!“ To totiž i při sebemenším doteku třeba jen zipem rukávu bundy při zatáčení hned změní hlasitost hrané hudby. Jinak byl ale interiér testovaného Superbu i po čtyřech letech provozu přívětivým místem.

Motor – Průměrný pohodář.
Pohonná jednotka 1.6 TDI CR o výkonu 77 kW (105 koní) se na papíře pyšní extrémně nízkou spotřebou paliva. Jaká je ale realita a stačí vůbec tak malý motor s pouze průměrným výkonem na relativně těžký Superb? Jistě si nemá smysl lhát do kapsy a proto již na úvod zmíníme, že maloobjemové dieselové jednotky prošly za poslední tři až čtyři roky obrovským vývojem. Common-rail o objemu 1598 ccm však k nejnovějším nepatří a pro jakoukoliv jinou, než klidnou jízdu je proto v Superbu zcela nevyhovující.

Zklidněte ale tempo, nechte vůz cestovat nenápadnou rychlostí okolo 110 km/h, při níž motor točí zhruba 2100 ot./min. na pátý převodový stupeň („šestka“ chybí) a dostane se vám spotřeby z říše snů, neboť její hodnota začíná číslicí 3. To je skutečně dobré a Superb na podobné hodnoty jistě nalákal nejednoho kupce. Zvyšte však rychlost na povolených 130 km/h a jste rázem na 5,5 litrech, které, jak sami cítíte, nejsou žádným zázrakem. Přesuňme se ale na chvíli do města, kde by měl snížení odběru paliva pomoci relativně inteligentní systém start-stop. Zde oproti běžným verzím spatřujeme jistou výhodu. Jistě nevyhrajete „závody“ na světelných křižovatkách, ale pojedete-li alespoň trochu plynule, spotřeba se v městském režimu nepřehoupne přes 6 litrů na 100 kilometrů, a to není špatné.

Celý test jsme nakonec dokončili se spotřebou 5,8l/100km a jezdilo se hlavně předpisově. Vzhledem k malému potenciálu motoru bychom ale čekali nižší čísla a nezapomeňme, že za podobné peníze dokáže jezdit i motorizace 2.0 TDI CR se 125 kilowatty, která nabízí neporovnatelně lepší dynamiku.

Jízda – Skutečné překvapení.
Hlavní výhodu testované verze však nespatřujeme ve spotřebě paliva. Zaujala nás spíše lehkost, s jakou vůz funguje a jezdí, a také to, s jakou elegancí se verze GreenLine dokáže proplétat klikatými ulicemi hlavního města. Úbytek váhy na přední nápravě spolu s tvrdším sportovním podvozkem způsobil opravdu nečekané. Superbu se najednou chce zatáčet a ani při vyšší nájezdové rychlosti do některé z horských „vraceček“ vám nevyjede ven za motorem jako jeho těžší sourozenci. Z jeho řízení se navíc částečně vytratila i pověstná gumovost a po dlouhé cestě z něj proto nejste tolik unaveni. Nemluvě o mnohem lepší obratnosti ve městě, kde celé auto nepůsobí vůbec těžkopádně a kde, jak jsme již psali, působí skoro až elegantně. Vzhledem k faktu, že se jedná o rádoby ekologickou verzi, jsme takové chování opravdu nečekali.

Spojka je již tradičně velice jemná a příkladně čitelná, řazení patří k lepšímu průměru a řízení jsme již zmínili. Byli jsme proto velice potěšeni, protože se vůz poněkud netradičně (na Superb Combi) vůbec nebál zakroucených horských silniček, do kterých se vrhal s patřičnou vervou a neřídil se v nich vůbec špatně. Samozřejmě, mezi zatáčkami se načekáte, ale jakmile se silnice před vámi opět zaklikatí, není testovaný Superb s tvrdším podvozkem vůbec špatný „jezevčík“. Ehm, společník.

Na rozbitější silnici vás zase potěší vyšší profil pneumatik díky relativně malým šestnáctipalcovým ráfkům a zmínit zbývá už jen běžné nedostatky, které má verze GreenLine společné s ostatními Superby. Horší odhlučnění podvozku a motoru, o něco vyšší aerodynamický hluk od velkých zpětných zrcátek a široké přední sloupky, přes které je v křižovatkách špatně vidět. Jinak jde ovšem o skutečné překvapení a musíme konstatovat, že je to právě Superb GreenLine, který je mezi Superby druhé generace králem jízdního projevu. Jen ten slabý motor…

Závěr – Interesantní kliďas.
Testovaná Škoda Superb prokázala, že zprvu i jinak velice nudné auto, může být něčím zajímavé a že řídit ho nemusí být nakonec taková nuda, jak se zprvu zdálo. Neútulnost dlouhého interiéru necháme na zvážení každého z vás, ale pokud hledáte automobil s obrovským vnitřním prostorem a klidným temperamentem, který se při troše snahy odvděčí dobrou spotřebou a který je spíše poklidným tempařem než dálničním expresem, právě jste jej našli. Jezdí navíc skutečně dobře a odpustíte-li mu pouze pětistupňovou předovku, budete spokojeni. Ceny za nejstarší verze začínají aktuálně na zhruba 230 000 Kč a vyšplhat se mohou až nad 600 000 Kč za v podstatě nové auto, neboť se verze Superbu II GreenLine vyráběla až do roku 2015.

Plusy
+ Řízení a vyrovnané jízdní vlastnosti
+ Velikost vnitřního prostoru
+ Spotřeba paliva při klidné jízdě
+ Image vozu
+ Kvalita dílenského zpracování
+ Dostupnost náhradních dílů

Mínusy
- Odhlučnění motoru
- Odhlučnění podvozku
- Průměrný výkon motoru
- Absence prostoru pro pravé koleno
 

Vůz zapůjčil autobazar AAA Auto.