Test: Mini Cooper S 5D - netušený šprýmař

Hned na úvod se sluší říct, jak se věci mají. Mini Cooper S s pěti dveřmi (jestli se tak dvěma přidaným vrátkům dá říkat) je pořád tím supráckým autem, s nímž řidiče baví pracovat. Prostě a jednoduše - z každodenní rutiny udělá zábavnou hru, v níž vystupuje v roli sympatického padoucha.

Přidání dvojice dveří tedy ani omylem neznamená, že by vůz odskočil z původního směřování modelů s přídomkem Cooper. A v tom jsem se hrozivě mýlil. Dost možná je tomu právě naopak.

Kromě toho, že testované auto dokáže při jízdě neskutečně pobavit a řidiče ustavičně přemlouvá, aby se tím sympatickým padouchem stal taky, přidaných 7 centimetrů v jeho rozvoru paradoxně způsobilo, že se stalo ještě lepším a daleko použitelnějším náčiním (nikoliv ve smyslu praktičnosti). Delší Miňas (odpousťte mi ten eufemismus) je totiž mnohem méně uskákaný, a přestože trpí o vlásek citelnější nedotáčivostí, v drtivé většině okamžiků mu tuto nectnost rádi odpustíte. Prostě vám na českých okreskách nafackuje daleko méně, a to je v našich podmínkách zásadní.

Sedmnáctipalcová kola s pneumatikami Runflat jsou sice stále dost cítit, každá díra člověku ale spíše jen připomene, jak moc tuhé tohle auto vlastně je. A k Mini Cooperu přesně tohle patří.

Exteriér - trochu kačenka, ale sympatická
Co se změnilo? Vlastně jen délka a přidaný pár bočních dveří. Mini se tak zařadil do kategorie, v níž je VW Polo, nebo Škoda Fabia. Již z prvního pohledu vám ale musí být jasné, že o podobně praktické auto tady nepůjde. Takže začnu maličko jinak...



Zadní dveře tu jsou. A hodí se! Skvěle se skrz ně hází věci na zadní sedadla a při vystupování se konečně nemusíte natahovat pro bundu s holýma zádama. Z vnějšího pohledu však autu dvakrát nepomohly. Nemohu si pomoct, ale jeho vizáž mi něčím silně připomíná francouzskou "kachnu", neboli Citroen 2CV. Máte rádi kachny?

Zepředu? Jednoznačně super. Okatý "Miňas" s neskutečně sympatickým denním režimem do tvaru půlkroužků, jimž byl odstřižen spodek, a s opravdovými nozdrami pro chlazení horké duše závodníka. A zezadu? Prďácký dvojitý výfuk jasně odkazující na temperament vozu a opět ten milý výraz díky kroužkoidním světlům. Jistou dávku rošťáctví doplnil i střešní spojler. Pohled na boční partie je ale mírně řečeno slabší. O dost... Třetí generace Mini Cooperu se dle mého moc a moc povedla. O to větší škodu proto spatřuji ve skutečnosti, že se "pětidvířko" horšímu vzhledu neubránilo. Na konci testu ho ale stejně budete chtít, tak co...

Interiér - kulatost nezná mezí
Překvapení uvnitř na člověka bafne hned v momentě, kdy otevře zadní pár dvěří. Lavice je totiž opticky posazena skoro až do kufru a po delším nasoukávání zjišťuji, že hodně místa zde není jen na oko. Ve vší serióznosti - s výškou 185 centimetrů se do vozu posadím hned čtyřikrát, a to takovým způsobem, že mi to ani v jednom z případů není nepohodlné. Jen to nastupování vzad... Přesto ale sedím, takže klobouk dolů. Snad nikdo by nečekal, že testované auto zvládne odvést čtyři stokilové dospělé. Jenže tratný na tom všem nebyl ani zavazadelník, ba naopak. Oproti 221 litrům kratší verze disponuje delší brácha objemem 278 litrů a s tím už se žije lépe.

Ve zkoušené konfiguraci se nachází neuvěřitelně vtipná sedadla. Při prvním pohledu vypadají, jako když je někdo vyndal z francouzského auta, kde o bočním vedení v životě neslyšeli. Opak je ale pravdou. Jsou skvělá a v zatáčkách vždy dobře podrží. Zvláštnost, že sedadla dokonale klamou oči, je dána károvaným potahem s modrými linkami. Ten proporce bočního vedení zjemnil takovým způsobem, že se z nich rázem (naštěstí tedy jen opticky) vytratila veškerá sportovnost.

Do dalšího popisování vnitřního prostoru se ale už pouštět nebudu. Palubní desku jsme prošli již v testech obou předchozích Mini (základního modelu One a sportovně pojatého dieselu Cooper SD) a že zde pomalu není co kritizovat, je asi jasné každému. Prostě malá prémiovka, která si díky kvalitnímu zpracování s přehledem obhájí i vyšší cenu. Automobilka na něm rozhodně nešetřila, což je v dnešní době obdivuhodné.

Motor - doba dvoulitrová
V třetí generaci Cooperu S nahradil všemožné deriváty (nejdřív kompresor, pak turbo) původních "jednašestek" dvoulitrový motor. Že je to dobře? Tak o tom nepochybujte! Má parádní výkonový průběh, skvělou odezvu na plyn a je naladěný přesně tak, aby jel jen o maličko lépe než menší motory. Díky vyššímu objemu je ale daleko šťavnatější v celém rozsahu otáček a již od spodu se sbírá velice srdnatě. Sympatické zrychlování navíc doplňuje hutný zvuk výfuku a chvílemi je dokonce slyšet upouštění tlaku turba. Úplně nejvíc ale miluje široké pásmo středních a vyšších otáček, ve kterých umí být v 1 220 kilogramovém autě nakažlivě rychlý. Na samotném konci řadí šestistupňová převodovka Aisin lehce nad hranicí 6,5 tisíc a v manuálním režimu vás nechá jít až do omezovače. To v reálném světě ale vůbec není potřeba.



S trochou nadsázky se totiž dá říct, že s Mini Cooperem S bude rychlá i vaše babička. Pojem rychlost zde nabývá na zcela novém významu. Miňas sice jede jen něco málo přes 230 km/h, když se ale nehlídáte, dosáhne trojmístných rychlostí začínajících dvojkou i na silnicích, kde se to absolutně nehodí. A to ještě nepřišla řeč na to, jak moc vás jeho rychlost bude bavit.

Větší motor se pozitivně podepsal také na spotřebě. Jde samozřejmě jezdit i za 15 litrů, to už ale budete svou rychlostí přitahovat veškerý zájem okolí a s nejvyšší pravděpodobností přijdete po pár dnech o papíry. Dlouhodobě jsem proto jezdil pod hranicí 8 litrů na 100km, a to je velmi slušná hodnota.

Jízda - zábavná předokolka
Z úvodních odstavců by mohl leckdo nabýt dojmu, že jsem si v souvislosti s jízdními zážitky předem vystřílel všechny náboje. To nejlepší ale teprve přijde!
Přidané centimetry v rozvoru totiž zmiňovanou nedotáčivost způsobují pouze v případech, kdy jste v nájezdu do zatáčky příliš rychlí. Ve všech ostatních situacích se pětidveřový Miňas stává daleko přetáčivějším a řidičsky velmi zábavným autem, přičemž míra odsazení zadních kol závisí pouze na velikosti vaší odvahy a... no zase odvahy.



Citlivé dávkování plynu dovoluje ukázkovou kontrolu před případným přetočením a při včasném kontra ještě daleko před apexem zatáčky ji tak můžete projet celou bokem. Přesné řízení se zpětnou vazbou navíc dovoluje skvěle režírovat veškeré pohyby vozu a umisťování do klikatých zatáček je proto vyloženou radostí. Mini Cooper S s pěti dveřmi takové jezdění miluje a pouhých pár minut za jeho volantem vám spolehlivě zlepší každý den.

Závěr - nejlepší z "obyčejných" Cooperů
Nemyslel jsem si, že to řeknu, ale testovaný vůz je ještě lepší než jeho kratší sourozenec. Dvojice dveří a 7 centimetrů v rozvoru nejenže přidaly na praktičnosti, ony už tak dost zábavnou osobnost Cooperu S pozvedly o další stupínek výše. Mini si navíc díky prvotřídnímu interiéru se spoustou promyšleností obhájí i svou cenu, a proto, pokud ještě patříte ke generaci řidičů, kterým pojmy jako apex, rychlost nájezdu, modulovatelnost výkonu a plně vypínatelná stabilizace něco říkají, uvažujte nad ním. Takhle zábavné předokolky už dneska dělá jen málokdo.



plusy
+ zábavné řízení
+ prémiovost
+ kvalita zpracování
+ aura a charakter vozu
+ jízdní vlastnosti
+ chování podvozku
+ sladěnost 6stupňové převodovky
+ vyšší míra praktičnosti
+ spotřeba benzínu při běžné jízdě
+ velká zpětná zrcátka

mínusy
- vyšší míra jízdního hluku
- slabší vzhled oproti krátké verzi

Podívejte se také na Video k testu: Mini Cooper S 5D